Tak tedy to jsem já. Neuvěřitelně neskromný, když se odvažuji vystavit celému světu. Neuvěřitelně domýšlivý, když dávám na odiv svou nicotnost. Neuvěřitelně naivní, když předpokládám, že se najde někdo, kdo mi bude věnovat pozornost aspoň několik minut.
Vzpomínám na dekadentního básníka Jiřího Karáska ze Lvovic, který před více než sto lety také využil tehdejší nejmodernější techniku. Složil totiž báseň, která nesměla být nikdy napsána, a zpaměti ji pak namluvil na gramofonovou desku. Pozdrav do neznáma - tak se jmenoval ten poem. Básník si představoval, že někdy po staletích lidstvo objeví tu nahrávku a bude se kochat duchovními výlevy zakletými tam do volných veršů.
Dopadlo to bohužel trochu jinak. V prvních letech po básníkově smrti se sice scházela jakási obskurní společnost jeho ctitelů, aby v den úmrtí na tajemné seanci vyvolávali ducha zemřelého. Přitom za svitu svící zněl jeho hlas - nikoliv ovšem z podsvětí, ale z gramofonu.
V dnešní době se tento umělec zjevuje nejvýše jako podheslo v maturitní otázce a tu starou šelakovou desku by pomalu nebylo ani na čem přehrát. Jeho sláva tedy nedosáhla příliš daleko, jak by on řekl "ztratila sílu věčného Ducha a splynula s vesmírem".
Mám obavy, že dnešní nejmodernější techniku čeká podobný, ne-li horší osud. Čím asi bude v příštím století internet a k němu potřebné počítače se složitými klávesnicemi a věčně nespolehlivým softwarem? Kdo si vzpomene na dnešní básníky, kteří v obavě, aby příliš jasně nevyslovili "ano" nebo "ne", plavou v jakési politicky korektní polévce, kterou hrdě nazývají postmoderní umění?
Buďme tedy skromnější, méně domýšliví a ne tolik naivní, abychom si představovali jakýkoliv vztah mezi naší ubohostí a vesmírem. A když už děláme tu chybu, že se tak či onak vnucujeme do světel reflektorů, přinášejme tam aspoň něco pozitivního, něco, co by zahřálo a povzbudilo kteréhosi osamělého poutníka, jenž jaksi náhodou zabloudil na naše stránky. Kéž by tam našel tu perlu, kterou kdesi ztratil.

---