Jmenuji se Martin Šimek a chodím po tomhle světě už víc než 24 let. A jak se zdá, světu to nijak nevadí, aspoň jak já to vidím, nikomu nepřekážím. Platí to ale jen do chvíle, kdy já na tomhle světě a hlavně na lidech, které denně potkávám, nic nechci. Pokud bych však projevil nějaké přání, pak, Houstone, máme tady problém. Teda ne tak šílený problém, jako že by se raketa s astronauty nestrefila do Měsíce a uletěla do Vesmíru, odkud se už nikdy nevrátí. Mé problémy se Vesmíru nedotýkají - jsou patřičně přízemní.

Například mým problémem je sehnat práci. Celkem jakoukoliv, jako mají ostatní lidé. Abych tam chodil, vydělával peníze a žil. Jako ostatní lidé. A tady je, Houstone, ten zádrhel. Já Martin Šimek, nejsem jako ti ostatní. Teda ne, že bych byl nějaká úplně bílá vrána, ale přece se trochu liším. Tam, kde ti ostatní prý slyší i trávu růst, já musím mít sluchadla, abych zaznamenal aspoň ty silné zvuky. Víte, mé postižení není zrovna moc vážné, ale přece jen někdy zabolí. Ale o tom nemá cenu mluvit, to nepostižení nikdy nepochopí.

Přiznávám, že se liším i v jiných věcech. Tam, kde ti ostatní jsou spokojeni s televizí, pivem a nudou všeho druhu, já nikdy nejsem daleko od toho, abych k tomu něco štiplavého řekl. Výsledkem je, že zrovna moc kamarádů nemám. Vídíte, taky problém - jsem většinou sám. Co se mne týká, já nerad zůstávám v klidu. Spíše běhám po tomhle světě, navštěvuji nejrůznější místa, zajímají mne památky všeho druhu, navštěvuji galerie i muzea a starám se i o to, aby se tyhle akce objevily na webových stránkách, které jste si právě otevřeli. Někteří lidé mi říkají, že výlety nejsou žádná práce, ale já odpovídám, že s tím přestanu, jakmile nějakou práci dostanu. Do té doby se mi to zdá jako jediná užitečná činnost, aspoň pro mne. Nemohu přece celé dny sedět doma a koukat do zdi.

Vlastně toho ani moc nežádám. Chci jen žít jako ti ostatní. Přišel jsem na to, že dokud je člověk zdravý, tak si žije, jak chce, a s těmi ostatními se někdy shodne a někdy ne a je mu to celkem fuk. Když ale přijde nějaké sebemenší postižení, najednou si všimnete rozdílů mezi tím, co dělají ti zdraví a co děláte vy. Výsledkem je trochu závisti a trochu lítosti. Pak se ale vzchopíte a vidíte, že vám do klína samo nic nespadne. Musíte tedy bojovat, aby ty rozdíly byly co nejmenší, nebo ještě lépe, aby nebyly vůbec. To znamená bojovat za stejná práva. Je to bolestné, zabere to spoustu času a energie a velmi často jsou výsledkem neúspěchy. Ale takový je osud všech bílých vran.

Teď se asi ptáte, proč vlastně tohle všechno píšu. Abych vyjádřil jedno malé přání: až zase budete vidět v bedně nebo číst v novinách o boji těch či oněch za dodržování lidských práv na celém světě, až budete litovat utlačovaných černochů, hladových dětí v Asii nebo mučených politických vězňů kdekoliv, vzpomeňte si, že ponižovaní mohou být i ve vaší ulici. Nejsou většinou hladoví ani mučení, jen se třeba narodili s drobnou chybičkou a teď zvědavě čekají, co s nimi ti ostatní provedou.

Vážené agentury pro pomoc postiženým, milí bližní! Obracení se zády k nám a úporné vysvětlování, proč to či ono nejde uskutečnit - to už my postižení známe. Zvědavě čekáme na něco nového.

---

   Začátek